Pořádáme MILSIM/LARP veřejné akce s prvky airsoftu.

Všechny fotky jsou přímo z naší akce

Na začátku nového roku jsem se dozvěděl, že byla objevena cesta do zatím neprobádané oblasti Zóny. Spousta artefaktů, žádná armáda, žádné velké gangy banditů. Dlouho jsem neváhal - touha zmizet byla velká a peníze navíc se hodí vždycky.

*Henschel

Problém byl sehnat parťáka, protože jít sám, to je o smrti v anomálii nebo kulce do zad. Nakonec se mi podařilo přesvědčit Sýčka, aby šel se mnou.

Sice nemá moc zkušeností, ale dá se s ním pracovat. Další zádrhel byl ve zbraních - nemohli jsme sami nic propašovat do Zóny, náš převáděč nechtěl riskovat krk, kdyby nás na okraji zastavila náhodná patrola armády. Ukecali jsme ho aspoň na dýku a obušek. Taky to byl pěkný grázl, v půlce cesty z nás vytáhl všechny peníze krom pěti stovek, co jsme měli se Sýčkem schované v botách. Hlavně že nás nenavedl do masomlýnku.

 
Před osmou večer jsme dorazili k baru, jedinému světlu v okolní temnotě. Seznámili jsme se s obsluhou a několika stalkery, kteří tam zrovna zabíjeli čas. Někteří byli od pohledu zkušení, jiní vypadali, že do Zóny utekli před zákonem nebo mafií a měli doslova prázdné ruce. Jeden takový nás oslovil a chtěl se k nám připojit, ani přezdívku ještě neměl. Příliš se mi nezdál jeho černý ohoz s kuklou, ale zdálo se, že nemá zbraň, a my byli dva, tak jsme souhlasili. Batohy se zásobami jsme nechali u barmana, nabídl nám odměnu za zabití některého z mutantů, kteří se pohybují v okolních lesích. Sice jsme přišli hlavně za artefakty, ale úkol jsme od něj přijali. Bylo totiž dost možné, že si nějaké monstrum najde nás. A peníze z odměny by se hodily k pořízení nějaké ze zbraní, které měl barman pověšené na zdi za sebou. Já si ještě ze své dýky a klacku vyrobil improvizovaný oštěp a vyrazili jsme do tmy.
Sotva jsme ušli pár metrů, z lesa před námi se ozvala střelba a nějakých sto metrů daleko problikávalo světlo svítilen. Prostor této oblasti Zóny měl zhruba tvar oválu s barem na severu, okraje tvořil les sto až tři sta metrů široký, uprostřed bylo pole se starou přistávací plochou. Na poli se mělo nacházet nejvíce artefaktů, rozhodli jsme se tedy les co nejrychleji opustit a zamířit tam. Na okraji lesa jsme nějakou dobu vyčkávali. Měsíc sice nebyl v úplňku, ale svítil jasně, pátrali jsme po siluetách na poli, nechtěli jsme raději nikoho potkat. Nic podezřelého jsme neviděli, ale rozeznali jsme v poli obrys posedu a vyrazili k němu. Kolem sice byly zvláštní kamenné útvary, artefakt však žádný. Jen přímo pod posedem ležel podezřele zánovní hrnec. V naději, že se jedná o poloartefakt, jsme ho vzali s sebou. 
Od posedu byl vidět nějaký vysílač na jihovýchodě, ten představoval další cíl naší cesty. Také jsme na sever od nás viděli v lese silnější studené světlo, co chvíli od něj byla slyšet střelba. Usoudili jsme, že se jedná o základnu žoldáků, o které někdo v baru mluvil. Od posedu na jih však bylo ticho. Pohybovali jsme se potmě na hranici lesa tak, aby stíny stromů skryly náš pohyb. Narazili jsme na několik zvláštních terénních útvarů, žádný však neskrýval artefakt.

Teprve kousek od vysílače jsme za sebou zaregistrovali záblesky světla z čelovky. Ukryli jsme se do houští a čekali. K vysílači nakonec dorazil nějaký stalker. Zdálo se, že je sám, a volal do tmy. Nevěděli jsme, zda se nejedná o léčku, pak se Sýček rozhodl to risknout a vyrazil k němu. Neznámý stalker však mezitím zmizel beze stopy.
Dospěli jsme k názoru, že štěstí už pokoušíme dost dlouho a je čas se vrátit na bar. Cesta zpět vedla po staré přistávací dráze nyní nesoucí tři metry vysoký a snad sto metrů dlouhý val hnoje. I přes odporný puch jsme propátrali okolí - bez výsledku. Náhle jsme rozeznali siluety tří nebo čtyř lidí. Schovali jsme se za kupu hnoje a čekali. Sýček, který asi nechtěl promarnit další příležitost, se k nim po jedné straně kupy vydal. Já s naším černě oděným přítelem jsme se vydali po straně druhé, připraveni vyrazit Sýčkovi na pomoc, kdyby se něco semlelo. Dělily nás ani ne dva metry rozkládající se biomasy, přesto jsem neslyšel vůbec nic z rozhovoru, který Sýček s těmi dalšími vedl. Jak jsem se později dověděl, byli to žoldáci a vedli někam zajatce. Sýčka měli zprvu za spojku svého vězně, ale podařilo se mu přesvědčit je o opaku. Nakonec odešli jiným směrem, ale uviděli jsme další skupinu mířící k nám. Zopakovali jsme si scénář, kdy Sýček mluvil a my dva čekali. Po deseti minutách neustávajícího hovoru jsme zpoza kupy vyšli. Byli to další stalkeři, naštěstí přátelští. Měli vytipovanou jednu anomální oblast a nabídli nám, ať se k jejich hledání artefaktů přidáme. Okrást nás nebylo o co, takže jsme se nenechali přemlouvat.

V osmi lidech jsme se rázem cítili neporazitelní, takže jsme rozsvítili čelovky a v rojnici propátrávali pole. Na okraji lesa se našim nynějším spojencům podařilo najít jeden nebo dva artefakty, my štěstí neměli. Následně se chtěli vydat směrem k vysílači, který jsme my už prozkoumali, a tak se naše cesty rozdělily. Což se nám vyplatilo. Cestou podél západního okraje pole jsme odhalili dvě anomální oblasti se třemi artefakty. Najednou existoval důvod, aby nás někdo chtěl okrást nebo rovnou zabít, a tak jsme to vzali poklusem k baru.
Do tohoto útočiště stalkerů jsme dorazili možná kolem desáté večer. Plný adrenalinu jsem své dva artefakty hodil barmanovi rovnou na pult.

*bar

Na rozdíl ode mě z nich tolik nadšený nebyl. Že prý nás poslal zabíjet mutanty, kteří ohrožují bezpečnost baru, a ne hledat poklady. Vyplatil nám jen polovinu obvyklé ceny (500 rublů za kus), ale aspoň přihodil teplou klobásu rovnou z grilu s pořádným krajícem chleba. O hrnec, který jsme s sebou táhli celou cestu, neměl zájem vůbec. Po posilnění padlo rozhodnutí splnit původní úkol a zlikvidovat nějaké zonální monstrum. Nejčastěji se prý tyhle potvory pohybovaly v rozvalinách staré vesnice v lese na západ od baru. Peníze za artefakty nestačily ani na Makarov, tak jsem mohl jen zkontrolovat svůj provizorní oštěp a doufat v přízeň osudu.
Šli jsme potmě. Neozbrojený v černém šel první, sloužil jako návnada a v případě útoku monstra ho měl nalákat mezi Sýčka (šel druhý) a mě, abychom se do něj pustili ze zálohy. Sto metrů od baru se začaly ve tmě rýsovat obrysy polorozpadlých stavení. Vstoupili jsme do rozvalin a nervy začaly pracovat. A pak se to stalo. Černooděný nás vedl nebezpečně blízko jedné zachovalé kůlny, a když ji míjel Sýček, z černého otvoru ve zdi vyrazil za příšerného řevu obrovský stín a srazil Sýčka k zemi. Pár nekonečných vteřin mi trvalo, než jsem rozsvítil čelovku a monstrum oslnil. Byl to snork. Přestal se zabývat Sýčkem a vyrazil proti mně. Nepřemýšlel jsem. Moje ruce se začaly hýbat samy od sebe a já bodal a bodal, dokud snork nepadl mrtvý na zem. Sýček krvácel, naštěstí jeho zranění nebyla nijak hluboká. Potřeboval se vrátit na bar a trochu se vzpamatovat. Zpětně mi to nedává příliš smysl, ale nechtěl, abychom se s ním vraceli, a my poslechli. S černooděným jsme pokračovali vesnicí, teď už opravdu mrtvou. Došli jsme až na dohled studeného světla základny žoldáků. Už se od ní neozývala střelba, přesto jsme ji obešli velkým obloukem a bez dalších překvapení se po poli vrátili do baru pro Sýčka. 

Ten už vypadal lépe. Rány vymyl vodkou a podle barvy v obličeji ji aplikoval i vnitřně. Žádný div, mohlo to pro něj všechno skončit. Ani mě nenapadlo říct si barmanovi o odměnu, vůle Zóny je vrtkavá a obvykle nedává druhou šanci. Museli jsme znovu vyrazit, ale střetnutí se snorkem bylo jasným signálem, že bez pořádných bouchaček je střet s čímkoliv větším než veverkou bláznovstvím. Pořád tu bylo dost míst, kde jsme mohli najít artefakty, takže jsme z baru vyrazili nejkratší cestou k poli. A Zóna nás zkusila podruhé.

 
*snork

Sotva jsme vykročili na pole, vlevo od nás se z lesa vyřítila skupina monster vedená dalším snorkem. Okamžitě jsem rozsvítil čelovku a pozornost snorka strhl na sebe. Chtěl jsem ho vylákat trochu dál od ostatních a pak ho zabít svým improvizovaným oštěpem. Jenže pak se ozvala střelba a já ztratil hlavu. Zběsile jsem vyrazil pryč od všech, nohy mě nesly k posedu, kde jsme prve našli hrnec. S dechem v koncích jsem se vyškrábal nahoru, odkud jsem mohl bránit žebřík. Jenže mě už nikdo nepronásledoval a moji kolegové byli kdoví kde. Popadal jsem dech a upíral zrak do tmy. V jednu chvíli jsem proti horizontu rozeznal dvě skupinky o třech či čtyřech lidech vzdálené asi 200 metrů, které se blížily k sobě. Na chvíli zmizely a pak z lesíka zhruba uprostřed vyrazily tři kužely světla a spustila se palba. 

Rozeznal jsem výstřely brokovnic i střelbu z nějakého automatu. Boj netrval déle než minutu. Ještě chvíli jsem čekal na posedu a zvažoval, zda jít na místo boje. Ale nestálo to za riziko. Nakonec jsem pomalu vykročil zpět k baru. Pokud to Sýček nebo Nindža (ha ha, takovou přezdívku by zasloužil) přežili, museli se vrátit tam.
Tu noc k nám Zóna byla vskutku milosrdná. Nindža se pokusil utéct jako já, jenže na poli klopýtl a zranil si koleno. Nějací stalkeři mu pomohli do bezpečí. A Sýček? Ten se dostal do palby mezi zombie a tři stalkery, jejichž světla jsem viděl z posedu. Přežil díky tomu, že padl na zem a dělal mrtvého. Stalkeři, kteří zombie postříleli, byli také v baru a zřejmě je vůbec netrápilo, o kolik munice v přestřelce přišli.

Byli to ti samí, které jsme předtím potkali na přistávací ploše u hnoje, jen mnohem lépe vyzbrojení. Nabídli nám další spolupráci, a když viděli, jak jsme na tom se zbraněmi, mně i Sýčkovi půjčili pistole s plnými zásobníky. Měli v plánu zaútočit na žoldácký transport munice. Bylo to riskantní, žoldáci mívali běžně automatické pušky, ale mělo jich být u transportu maximálně pět. A nás, protože se podařilo naverbovat další dva stalkery, kteří přišli do baru udat kořist, bylo osm. Příprava nezabrala mnoho času a osm stínů se pohroužilo do tmy.

*Jednotka žoldáků s jejich velitelem 
Měli jsme informace o údajné lokaci transportu na západě a se zhasnutými svítilnami jsme v rojnici zamířili přímo tam. Stopa však byla mylná. Chvíli jsme se dohadovali o nejpravděpodobnější trase žoldáků a nakonec stočili postup na jihovýchod. Tipovali jsme dobře. Proti nebi jsme rozeznali čtyři postavy jdoucí přes pole k hranici lesa. Zalehli jsme ve dvoumetrových rozestupech a čekali. Bál jsem se, že žoldáci zmizí v lese, pronásledovat je tam by bylo riskantní. Oni však změnili směr postupu a kráčeli přímo proti nám. První z nich byl nanejvýš pět metrů daleko, když se spustila palba. Byli mrtví během deseti vteřin, ani nestačili vystřelit. Zatímco ostatní začali prohledávat mrtvoly, já zajišťoval prostor, odkud žoldáci přišli - pořád mohli mít někoho v záloze. Ukázalo se, že žoldáci žádnou munici nepřenášeli. Buďto ji nikdy neměli, nebo ji ukryli cestou. Obrali jsme je aspoň o jejich automatické zbraně a pokračovali v jejich stopách ve snaze najít ztracený transport. Nakonec jsme pátrání vzdali a rozdělili se na dvě poloviny. Já, Sýček, Nindža a velitel skupiny, která nás do téhle akce zlanařila, jsme pokračovali po západním okraji pole směrem na sever k baru a prohledávali kdejakou nerovnost kvůli artefaktům. Měli jsme zbraně a nebáli jsme se svítit si na cestu. Vyplatilo se to. Na bar jsme dorazili obtěžkaní artefakty, které jsme hned zpeněžili a nakoupili brokovnice a nějakou munici navíc. 
Veliteli našich přátel rostla s úspěchem i chuť. Hned začal plánovat noční útok na tábor banditů, který měl být umístěný někde na jihozápadě. Nechápal jsem, odkud bere informace, ale spolupráce s ním přinášela peníze a bandity nešlo v oblasti tolerovat. Operaci chtěl spustit ve čtyři hodiny ráno a odebral se ohřát k ohni před bar, kam jsme ho po chvíli ochotně následovali. Sedělo tam aspoň deset stalkerů, některé jsem ještě za celou noc neviděl. Zatímco jsme ohřívali prokřehlé končetiny, přišel k ohni jeden chlápek, který tvrdil, že patří k ochrance baru a shání dobrovolníky pro útok na základnu žoldáků. To už bylo docela silné kafe. Do takové šílenosti jsem se pouštět nechtěl, ale Sýček i Nindža byli pro a ostatním stalkerům asi také namrzl mozek, protože útok na opevnění plné automatů považovali za dobrý nápad. No, nemohl jsem jim to rozmluvit a nechtěl jsem je v tom nechat samotné, takže jsem se také přihlásil. Ve čtyři ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny. Já byl ve skupině slabších, poloautomatických a opakovacích zbraní. Měli jsme zaujmout pozici na poli nad žoldáckou základnou a po zahájení střelby druhou skupinou s automaty útok podpořit.

*žoldák na základně chystající se na patrolu

Druhá skupina spustila palbu. Očekával jsem prudkou reakci žoldáků, ale nic takového se nestalo. Ze základny odpovídaly na střelbu možná tři zbraně. Jak jsem se později dozvěděl, žoldáci byli celou noc napadáni monstry z okolních lesů a naše léčka na jejich transport munice měla asi mnohem větší účinek, než bych čekal. Snažil jsem se přiblížit na vzdálenost, ze které bych mohl efektivně střílet, ale reflektor na strážní věži žoldáků se namířil přímo na svah, kde jsme byli. Nemohl jsem dál ani zpět. Palba od druhé skupiny ale neustávala a několik našich také začalo střílet, když se jim podařilo zaujmout ve svahu dobré postavení. Druhá skupina nakonec nastoupila na zteč a zlikvidovala chabý odpor obránců základny. Ani jsem se nešel podívat na krvavý výsledek téhle bitvy a s rozporuplnými pocity odcházel k baru. Cestou mě doprovázel šikovatel útoku a pochvaloval si výsledek. 
V baru jsem počkal na Sýčka a Nindžu. Někdo začal znovu mluvit o útoku na bandity. Nindža si z boje o základnu žoldáků přinesl parádní kalašnikov a těšil se ho použít. Já už měl ale všeho dost a Sýček beze mě riskovat krk nechtěl. Vzali jsme si od barmana naše batohy, zhltli něco na dobrou noc a v šest ráno se zavrtali do spacáků.

--Henschel--